Teatrální zápisník

Šťastné a veselé...
Středa prosinec 12, 2007

Omlouvám se, že jsem již téměř dva měsíce nepsal do zápisníku, do kterého jsem chtěl psát každý týden. I když nevím, komu bych se měl omluvit, protože jsem to slíbil jen sám sobě a Pavlovi a Brblovi… tak možná jim.

V listopadu jsme byli na nádherné šňůře: Prostějov- Konice-Brno (tam na skvělém festivalu, pořádaném divadlem Líšeň. Pak na staré radnici hrajeme pro vytížené ženy, které chtějí ještě více práce, aby si jich vážila společnost, muži, jejich vlastní děti.) V sobotu večer domů, v neděli pak do Prahy a zase zpátky. Pondělí, úterý zkoušíme a ve středu vyrážíme autem do Murcie. Pá, So, Ne festival v Murcii a v Po z Madridu letadlem do Prahy. St, Čt zkoušíme ve Vícemilech Betlém a v So zase zpátky letadlem do Madridu na festival v Tolose. Hrajeme v Gijonu, Tolose a zase v Gijonu a pak dolů do Alicante, kde 6. 12. ve 12, 30 hrajeme letos ve Španělsku naposled. Pak odjezd domů. Od 11.12. do 21. 12. hrajeme 26 představení Betlému.

Začíná advent a my každý rok šílíme jak pominutí. Každý den jinde. Měl bych čekat doma na narození Ježíška, hrát si s dětmi jejich hry, abych věděl, o čem sní, vyrábět dárky, naslouchat tichu a zatím nejsem doma, dárky kupuji a hraji si s dětmi, ale cizími…

Potkal jsem anděla na ulici, bylo to v sobotu. A ten mi řekl: „Schovej si ten klíč, abys věděl, až ho budeš potřebovat, kde ho máš!“ a zmizel. Rozhlížel jsem se, ale nikde nebyl (myslím na anděla). O jakém klíči mluvil? Já mám klíč jen od auta. Jako malý kluk jsem míval klíč od domu na krku. Buď na gumičce nebo na provázku. Ten od auta určitě nemyslel a ten z dětství už dávno nemám. Začal jsem si prohledávat kapsy a díval jsem se kolem sebe.

„Hledáte něco?“ ozval se hlas za mnou, otočil jsem se a uviděl psa.
„To jsi mluvil ty, pse?“
„Ne, to jsem mluvil já, psi nemluví ,“ ozvalo se za mnou. Otočil jsem se a uviděl podivnou malou holku – neměla ústa.
„To jsi mluvila ty?“ zeptal jsem se znovu.
„Ne, to jsem mluvil já, ona mluvit nemůže.“ Ozval se hlas do třetice za mnou. Po třetí jsem se otočil a uviděl ještě podivnějšího kluka.
„Hledáte něco?“ zopakoval otázku.
„Ani nevím, možná klíče,“ Odpověděl jsem popravdě. Popravdě jsem ani nevěděl, proč bych mu měl odpovídat.
„A potřebujete ho?“ zeptal se znovu.
„Asi ne, teď ne, ale jednou ho potřebovat budu,“ odpověděl jsem.

Připadal jsem si divně a abych se ospravedlnil, zeptal jsem se na oplátku já.
„Věříš andělům?“
„Můj pes hledá rozum, já hledám lásku…“

Co ten může vědět o lásce, napadlo mě.

„…a moje kamarádka by ráda mluvila. A andělům nevěřím, protože jsem nikdy žádného neviděl.“

To mě trochu naštvalo.

„Neviděl, neviděl. A kvůli tomu, že jsi nikdy neviděl anděla, tak jim nevěříš? A viděl jsi někdy, aby pes měl rozum?! Neviděl, vidíš. Já taky ne a stejně tomu věříš! Já ne!!“

Chlapec trochu zesmutněl, podíval se na mě a říká:

„A dívku bez úst jste už někdy mluvit viděl?“
„Proč?“ Bylo mi ho líto, asi jsem to přehnal.
„Protože to bych si přál ze všeho nejvíc, pane.“ Otočil se, vzal dívku za ruku a šli.

Stál jsem tam a díval se jak odcházejí. Pes pobíhal sem a tam a já ucítil vůni lineckého….…

„Haló, pane? Slyšíte?“ Ozvalo se znovu za mnou, otočil jsem se a uviděl anděla, jak přibíhá a celý udýchaný mi podává klíč:

„Promiňte pane, zapomněl jsem Vám ho dát.“ Začal jsem se smát a jak jsem se tak smál, anděl se na mě podíval a já zjistil, že nemá ústa.

„To jsi mluvil ty?“ zeptal jsem se dnes už po čtvrté.
„Ty jsi někdy mluvil s andělem?“ ozval se, nevím po kolikáté, hlas za mnou a já, nevím už pokolikáté dnes, jsem se otočil. Nikdo tam nestál, a když jsem se otočil zpátky, anděl byl pryč…

„Do háje, to budou ale letos Vánoce…“

Uslyšel jsem zvony, zvedl jsem hlavu a uviděl hvězdu. Začalo sněžit…

„Šťastné a veselé,“ řekl jsem jen tak do větru… Bůh ví komu…

— Víťa Marčík

« Lidičky, přišla k nám SMRT!!! | Archív | Petr Telčer o Teátru Víti Marčíka »

Zde napište svůj komentář

Komentáře jsou uzavřeny

• Česky
• Español
• English